Spoušťové body

Klavír je král hudebních nástrojů. Geniální nástroj zhmotňující myšlenky zapsané notovou osnovou v hudbu.  Může jít o jednoduché trilky  až po složité kompozice. Intenzita a délka úderu na klávesu, použití pedálu , to vše ovlivňuje zvukový projev. Stejně tak jako kondice interpreta. Poškození klaviatury , kladívka či struny se okamžitě projeví na zvuku a člověk s hudebním sluchem dokáže rozpoznat, která tónina neladí.

Opačnou situací je stav, kdy všechny klávesy, kladívka a struny jsou mechanicky v pořádku. Klaviatura se leskne a interpreta ve fraku po prvních tónech poleje pot.  Obecenstvo zašumí a všichni ví, že klavír je rozladěný. Notová osnova pranic neodpovídá tomu, co se line z nástroje. Ladič vidí, že vše je na svém místě, nepoškozeno. Pouze jeho špičkový hudební sluch je schopen rozeznat rozladěné struny a ty pak řádně naladit.

Zkusme si dosadit :

• notová osnova = pohybový program, pohybová myšlenka ( idea)
• trilek = jednoduchý pohyb
• kompozice = složité pohyby celého těla
• interpret = centrální nervový systém
• zvukový projev = pohybové projevy, držení těla, celková kondice
• klaviatura, kladívka = kosti a klouby, ploténky
• poškození kláves, kladívka = strukturální změny , nárůstky, ploténky
• struna = sval
• rozladěný = svalová porucha, bolest, oslabení , spasmus
• hudební sluch= hmat
• ladič = terapeut

Po této paralele se snad bude zdát podstata funkčních změn pohybového systému jasnější , ne-li zcela jasná. Funkční poruchy pohybového systému jsou poruchy spojené s nekorektním provedením pohybového programu s důsledky ve formě svalové nerovnováhy a změn svalové funkce. Jde tedy především o změny napětí a délky  svalů nebo jejich částí s reakcí svalů okolních a protilehlých. V závislosti na čase a stylu života se uvedené změny mají tendenci řetězit a generalizovat. Porucha svalové funkce pak vede k nestabilitě a změně postavení kloubů a páteře, což má za následek tvorbu degenerativních změn. Degenerativní změny  samotné jsou pak provázeny  dalším rozvojem funkčních změn.

Co s tím ?

Nezbývá než se jako lékař  stát ladičem a ne mechanikem. Nezbývá než cvičit hudební sluch ( hmat ), pečlivě si každé piano ( pacienta ) poslechnout, prohlédnout a osahat. Jen tak je možné získat potřebné zkušenosti a schopnosti odlišovat změny ve svalovém napětí a délce. Jen tak je možné zjistit poruchy v postavení a funkci kloubů.  Jen tak je možné zvolit správný způsob léčby.   Podle fotky ( CT ) ještě nikdo  nikdy piano ( pacienta ) nenaladil ( nevyléčil ).

Epidemie bolestí zad

Zná to každý. Bolesti zad nás potrápí dříve nebo později. Občasné ponámahové bolesti zad jsou normální součástí života. Problémem se stávají bolesti chronické a dlouhodobé. Takové bolesti zad, které nutí člověka polykat analgetika, navštěvovat lékaře a snižují kvalitu života. V souvislosti s bolestmi zad se v posledních desetiletích mluví o epidemii. Tato epidemie bolesti zad zasahuje kupodivu především tu část naší planety, kde je životní úroveň nejvyšší. Je také s podivem, že navzdory zvyšujícímu se množství účinných analgetik, podíl bolestivých stavů ve světě stoupá. Navíc je pozoruhodné, že 70-85% těchto bolestivých stavů nemá zjistitelnou strukturální poruchu. To znamená , že bolesti nejdou vysvětlit RTG, CT nebo snímky z magnetické rezonance.

Hlavní je pohyb

Při zdůvodnění faktů uvedených výše je potřeba se na věc podívat z více úhlů. Především se západní civilizace zapomíná hýbat. Převážnou část dne strávíme vsedě. Lidské tělo je stvořeno jako vzpřímené. Tedy způsobilé k pohybu s velmi úzkou základnou a vysoko uloženým těžištěm. To přináší nároky na udržení rovnováhy při změnách polohy a při typicky lidské činnosti jakou je chůze.

Udržování rovnováhy je zajišťováno souhrou velké skupiny svalů obklopujících naši páteř a klouby. Řídící jednotkou je mozek a jeho rovnovážná centra. Tato centra zpracovávají každou vteřinu obrovské množství informací o poloze těla v prostoru. Tyto informace jsou do mozku posílány z očí, vnitřního ucha a také prostřednictvím speciálních čidel ( receptorů ) z kloubů a svalů. Mozek obratem ovlivňuje napětí a délku svalů páteře a kloubů s cílem najít takovou polohu těla , která je pro danou pozici nebo pohyb optimální z hlediska energetické náročnosti a zátěže. Mluvíme o tzv. POSTUŘE.

K vyvážené funkci jednotlivých svalů je ovšem potřeba také vyvážené působení gravitace země na všechny svalové skupiny a jejich receptory. To je samozřejmě ideálně stoj a chůze, kdy je rovnovážný systém aktivován nejvíce. Zásadní úlohu při udržování stability páteře mají nejhlubší svalová vlákna zádových svalů, přímo závislá na působení gravitace ( obr. vlevo ). Tyto svaly si můžeme představit jako fixační pásky, které brání posunu obratlů a zajišťují udržování tvaru křivky páteře tak, aby zátěž byla optimálně rozložená mezi obratle a ploténky.

Bolesti zad a jejich léčba jsou problematikou, kde se  názorový vývoj medicíny za desetiletí příliš nezměnil. Neustále se setkáváme s tím, že za příčinu bolesti zad u lidí v produktivní populaci jsou označovány nárůstky, artróza , skolióza, posuny plotének a další strukturální změny páteře a plotének. Lékaři a pacienti zatvrzele hledají hmatatelnou a zobrazitelnou příčinu bolestí a mnohdy jsou zcela zbytečně ordinovány četné zobrazovací metody (RTG, CT, NMR ). Pacienti střídají jednoho specialistu za druhým a opakovaně dochází na “ udržovací rehabilitaci“ , v rámci které podstupují mnohdy zcela nesmyslně sestavené skupiny procedur, cílené obvykle na místo bolesti. Pracoviště rehabilitace mají bohužel mnohdy „manufakturní“ charakter, kdy systém práce připomíná pásovou výrobu. Pohled jednotlivých lékařských odborností je zúžen pouze na konkrétní obor a tak se často pacient dozví, co mu není , ale ne  to, co mu  je.  Základem léčby bolestí zad je bohužel stále farmakoterapie ( léčiva ) zahrnující léky proti bolesti, léky na uvolnění svalů a často také antidepresiva. Hojně užívané obstřiky jsou pak obvykle aplikovány přímo do bolestivého místa , avšak zde zdroj bolesti bývá zřídkakdy.

Problém současné medicíny je ten, že se urputně snaží vše podložit , zobrazit , změřit a přitom nebere v úvahu skutečnost, že některé odchylky takto vyšetřit nelze. Patřičně „poučení“ pacienti se potom logicky dožadují rentgenů a cétéček s očekáváním nálezu nárůstků nebo posunu ploténky. „Něco tam přece musí tlačit“. Vyšetření provedená na neurologii, revmatologii a ortopedii pak mají objasnit původ bolesti. Zde však je hlavní problém. Očekáváme , že zdroj našich potíží bude prokázán rentgenovými snímky nebo CT a pokud žádná abnormalita nalezena není, pak se objevuje otázka o skutečném původu obtíží. Nebo naopak zcela běžné rentgenové změny ( nárůstky ) jsou považovány za příčinu obtíží bez ohledu na to, že jde o běžné projevy stárnutí páteře . Léčení na základě takových nálezů potom logicky nepřináší žádný zásadní efekt. Při tom všem lékaři zapomínají na dvě základní věci : Pacienta vyslechnout a použít svůj  hmat .

Svaly jsou vlastně geniální spojnicí mezi nehmotnými myšlenkami a viditelným pohybem. Každým okamžikem  mění svoji délku a napětí v závislosti na našich potřebách. Jsou zrcadlem naší pohody nebo nepohody. Miliony svalových vláken se vzájemně zasouvají a vysouvají a mění tak svalovou délku. Přetížení, úraz, stres, úzkosti, nevhodná ergonomie, minerální  poruchy atd…  To vše vede k možné poruše funkce svalových vláken s rozvojem svalových okrsků, které ztrácí schopnost relaxovat . Tyto oblasti se pak stávají místem vzniku spoušťových bodů.

Změny ve svalech označované jako spoušťové body ( trigger points ) mají tu nepěknou vlastnost, že dokáží vyřadit sval nebo jeho část z normálního provozu a způsobit bolest mnohdy velmi vzdálenou od místa jejich výskytu. Tyto bolesti se vyskytují v pravidelných vzorcích , typických pro jednotlivé svaly. Jejich znalost je pak základem léčebného úspěchu.
Bohužel mnoho lékařů o existenci těchto změn vůbec neví nebo jsou naopak bagatelizovány. Typickými potížemi způsobenými spoušťovými body jsou např. bolesti hlavy, tenisový loket, bolesti ramene, bolesti beder a dolní končetiny a bolesti hrudníku při normálním kardiologickém nálezu. Často jsou také myofasciální syndromy spojené se spoušťovými body v pozadí takových obtíží jako jsou chronická prostatitis, bolesti imitující gynekologické a břišní bolesti.
Spoušťové body tudíž musí ze svalů pryč. K léčbě svalů se spoušťovými body existuje celá řada metodik. Nejúčinnější je  tzv. technika suché jehly ( dry needling ), jehlová elektrostimulace nebo kombinovaná elektroterapie. Odstraněním spoušťových bodů se však problém pacienta trvale nevyřeší. Je potřeba si uvědomit, že spoušťové body mají celou řadu příčin a udržujících faktorů.  Po trigger point terapii by měla následovat  cílená fyzioterapie zaměřená na korekci svalových poruch a nácvik technik lokálního svalového uvolnění  atd.

Se svaly je ale problém

Svaly jsou totiž i ve 21 století navzdory existenci  čím dál vyspělejších  zobrazovacích metod strukturou  velmi obtížně  vyšetřitelnou. Je to  dáno především tím, že v každém okamžiku  mění svoji délku a napětí . Zobrazovací metody  tak jsou schopné přinést  informace  o  hrubších změnách struktury svalové tkáně  nebo šlachy . Nic nám ovšem neřeknou o svalovém zkrácení, spasmu, oslabení  a porušené funkci.  Svalová diagnostika je tedy zaplať Pánbůh postavena na použití hmatu, zraku a zpětné vazby od pacienta. Avšak právě závislost diagnostiky na subjektivním vjemu vyšetřujícího a subjektivních vjemech vyšetřovaného ( pacienta ) je často trnem  v oku, některých hlasů z prostředí Evidence Based Medicine ( medicíny postavené na důkazech ) právě kvůli nemožnosti svalové změny dostatečně objektivně posoudit.  Nicméně pro terapeuty zabývající se  svalovou diagnostiku jsou pozitivní zpětná vazba a léčebné výsledky dostatečným důkazem účinnosti a smysluplnosti jejich snažení.